Pivo jako křen

Americká piva

Vážení čtenáři, jakou máte náladu? Doufám, že cestovní. V tom případě se můžeme vydat do Spojených států. Budeme ochutnávat tamní piva a vy můžete zkusit uhodnout, která z nich se musí pít schovaná v sáčku.

V Americe se pivo dělí stejně jako u nás na dva základní směry: na pivo z malých pivovarů a pivo „průmyslové“. Jedno takové nese dokonce název našeho jihočeského města: určitě jste slyšeli o dlouholetém sporu, zda se smí, nebo nesmí používat jeho název. V Americe se rodí nové trendy, které mají takovou sílu, že rychle ovládnou celý svět. I pivní globalizace odtud pochází. Jak jsme si říkali, jde o to, aby pivo chutnalo stejně v Londýně, v Singapuru i v New Yorku, aby si na ně cestující člověk nemusel nikde dlouho zvykat.

Naše zeměkoule se stala takovou malou zahrádkou, kde přeběhnete z kouta do kouta za krátkou chvíli….

A průmyslu jde o to, abyste všude konzumovali. Před pár lety bylo ještě nemožné zavézt jednu značku do celého světa. Dnes už jde jen o to, který zákazník je ochoten pivo nakoupit. Některé národy nemají rády hořká piva, a tak se v Americe zkoušela spodní hranice hořkosti. Zastavilo se to na osmi jednotkách! Představte si něco lehce hořkého – třeba čaj. Nalijete horkou vodu do hrnečku, hodíte do ní pytlík čaje, třikrát potáhnete, vyjmete: do hrnečku se spustí nějaká barva, ale téměř nulová hořkost. Asi taková hořkost v tom pivu zbyla.

Pokud to dobře chápu, pod osm jednotek už lidé nebyli ochotni pivo pít.

Přesně tak. A přitom byli hodně otrlí, zvyklí na americký trh. Americké průmyslové pivo je pro Evropana nepitelné, velice řídké, bez charakteru, vodové, s lehce nažloutlou barvou. I chuťově je prázdné. Na druhé straně jsou ve Spojených státech i domácí pivovary – a to je ten druhý tábor, o kterém jsem se na začátku zmínil. Tyto pivovary v poslední době rostly jako houby po dešti a dnes jich je ve Spojených státech něco přes šest tisíc. Některé z nich vyrábějí prapodivné věci, jiné se vrátily k receptům prapředků. Přistěhovalci, ze zemí, které ve výrobě piva dlouhé tradice, vzpomínali na domov, jednoho dne se vrátili ke kořenům a začali dělat krásná piva ve stylu otců a dědů. K těmto pivům se dostanete jen obtížně, protože malému pivovaru se nevyplatí převážet své výrobky do Evropy. Možná by takové chemicky neošetřené pivo převoz ani nevydrželo, zkyslo by. Což správné pivo dle mého názoru smí. Je to poctivě udělaná věc, přírodní produkt, takže je jasné, že jednoho dne zkysne. Ale když se dostanete ve Spojených státech do malých pivovárků nebo i do středně velkých pivovarů, skvěle si pochutnáte. Prostě  je to země neomezených možností – od extrému k extrému: jeden den si v malé restauraci dáte fantastické pivo, druhý den si koupíte průmyslové pivo, které se nedá pít.

Která piva jsou pro Ameriku typická?

V Americe se pivo vaří ze všeho možného. Některé druhy mají v sobě padesát i více procent kukuřice. Vzpomeňme třeba na americkou whisky, ta je destilovaná právě z kukuřice a tento zvyk se přenášel i do piva. Ale Amerika především odráží dědictví přistěhovalců. Na jedné straně jsou to ležáky – american lager, původně vzpomínka na standardní středoevropský trh. Jenže Američani je mají polotmavé, někdy tmavé, ale hlavně lehké. Jediné, co dodržují, je spodní kvašení.

Jak moc jsou ty ležáky lehké?

Jsou to velice řídká, lehká piva, maximálně do jedenáctky. Ve Spojených státech totiž vše, co má přes 4,5 % alkoholu, už je brané jako ječný likér a musí se na veřejných místech s výjimkou hospod pít z pytlíku, aby to bylo schované. V jejich očích je to tvrdý alkohol. U světlých, polotmavých i tmavých ležáků je barva podobná těm našim. Ale to je asi tak vše, co souhlasí. Hořkost začíná u osmi a končí u šestnácti jednotek. Abychom se propracovali k našemu plzeňskému stylu, museli bychom přihodit tři sta až pět set procent. Chuť rychle odeznívá, pivo je slabě aromatické, tenké v příchuti.

Vaří se tam také aly?

Ano, především cream ale a žitný ale. Tak jako ležáky připutovaly ze střední Evropy, aly přišly s emigranty z Belgie, Holandska a Anglie. Jsou to svrchně kvašená piva, opět s přídavkem žita. Jednou z výjimek je cream ale, který se vaří z amerického ječmene – Američané si potrpí na to, aby to bylo z něj – a takzvaně studeně zraje. To, co je ve Spojených státech výjimka, je v České republice pravidlo. Rozdíl je v tom, jak dlouho a za jakých podmínek na konci pivo dozrává. Hořkost je trošku vyšší, mezi 16 a 30 jednotkami, tedy v rozmezí našich ležáků. Americké aly mají proti britským méně charakteristického aroma. Jsou slabší, méně výrazné. Obsahuje více kysličníku, jsou perlivější, plnější.

Zatím jste mluvil o amerických pivech, která nás Evropany nenadchnou. Co by nás naopak zaujalo?

Například kopie německých silných piv, mezi která patří i oktoberfestová piva, ale také třeba české pivo, které předimenzují, takže má vysoký obsah alkoholu. Ve Spojených státech například uvařili nejsilnější pivo světa, které obsahuje 22 % alkoholu. To je dejme tomu pětašedesátka. Dělá se tak, že se neustále dosypává kandovaný cukr a za pomoci vinných (sektových) kvasnic se nápoj stále dokvašuje.

Po takovém pivu bych byla po pěti minutách pod stolem.

A nebyla byste sama. U nás máme maximálně třiatřicítku a myslím si (ale je to jen můj názor), že už to není tak úplně ono, že se tam přidává nějaký cukr nebo sladový extrakt. V Německu to vzali podle čistotního zákona, o kterém jsme už mluvili. Říká se v něm, že se do piva nesmí přidávat žádné jiné suroviny kromě čtyř dobře známých základních. Proto tam byl dlouhá léta rekordmanem Kulminátor Ecu, což byla osmadvacítka. Toho v poslední době nahradil Hromový kozel, po kterém se lidé káceli jak podťatí, protože měl přes třináct procent alkoholu. To už jsou samozřejmě piva, která se pijí jako likéry, z malých skleniček.

Vraťme se ale zpátky k americkým světovým rekordům.

Já bych řekl, že Američani mají rekordy úplně ve všem. Když jsem byl ve Spojených státech, samozřejmě jsem vyrazil na pivo. Zašel jsem s přáteli do takové úzké nudle, zasedli jsme, vzápětí přišel pán a zeptal se, jestli máme s sebou lahvové pivo, že nám půjčí skleničku a za dolar padesát nám ho otevře. To mě překvapilo. Nechtěl jsem platit za půjčení otvíráku a nalití piva do sklenice, to zvládnu i zadarmo. A tak jsme šli jinam. Donesli nám jeden z těch globálních výrobků, které se nedají moc pít, ale přesto jsme něco zkonzumovali, protože bylo horko. Po těch vodnatých pivech jsme hledali toalety. Jenže pan vrchní k naší hrůze řekl: „Tady nic takového nemáme, to musíte na autobusové nádraží, je tímhle směrem asi půldruhého kilometru.“ Asi si dokážete představit, jak rychle jsme tam byli! To jsou takové ty rekordy, nad kterými Evropan bude kroutit hlavou a říkat si – sakra, tady něco nesouhlasí. Od té doby jsme se raději ptali: A máte tady záchod? Když pak v jedné nóbl restauraci došlo na „odskakování“, toaletu sice měli, ale jenom jednu a úplně pro všechny, pro holky i pro kluky.

Jestli vy si trochu nevymýšlíte!

Ať se propadnu do západního Německa! Spojené státy mě prostě po pivní stránce zklamaly. I když na druhou stranu – v Evropě jsem se seznámil s americkými sládky a byli to velice milí lidé, hodně toho věděli, hodně uměli a přivezli s sebou skvělá piva. U nás v Evropě sice vládne velká neinformovanost o tom, kde se dají koupit dobrá piva, ale ve Spojených státech to nevědí už vůbec! A tak pivním mlsounům cestu do Spojených států za nějakou velkou pivní laskominou nedoporučuji.

My, kteří máme rádi dobré pivo, zůstaneme  raději doma. A poptáme se, co dobrého si k pivu zakousnout.